sobota 15. srpna 2015

Korsika - červenec 2015

Tak to mám(e) za sebou. Letos nás napadl ještě bláznivější nápad, než kdykoliv předtím. Přidat se k bandě kámošů na cyklovýlet a na kole objet celou Korsiku. Kamarádi tenhle typ dovolené praktikují už 5 let jako výhradně pánskou jízdu, ale tento rok udělali výjimku pro dámy a tak jsme si s Bětuškou řekli, proč to taky nezkusit. Dyť jízda na kole napříč ostrovem musí být zatraceně skvělý dobrodružství - a tak jsme šli do toho!

Jako správný cyklista, který si s kolem vyloženě rozumí, jsem před výletem natrénoval asi 3 kilometry, když mi ujel autobus a tak jsem byl nucen rychle dovalit na nádraží, abych stihl vlak. Taky všechno vybavení na trip jsem sháněl na poslední chvíli, takže týden před odjezdem byla docela dobrá hoňka, kdy sem v práci vyřizoval všechny potřebný věci a po šichtě sem si zahrál na DPD kurýra po Brně, co jezdil sem a tam a sháněl brašny na kolo, nosič, držáky na auto apod. Do toho jsem objednával power banku, novou karimatku a hlavně foťák, abych jednou z dovolené taky dotáhl kloudný fotky. Nakonec se všechno zvládlo, i když v šibeničním termínu (rozuměj ve čtvrtek večer) a zvládl jsem i servisovat kolo, na který se v garáži dlouho prášilo. Někteří kámoši měli z mýho přístupu srandu, jiní se radovali, že budou mít parťáka s křečema a někdo zase tvrdil, že je to ode mě velmi nezodpovědný. Na chvíli jsem dokonce zvažoval, že to projedu s holkama auťákem, ale nakonec sem se k tomu postavil čestně a absolvoval to na "bajsiklu"



1. DEN (3.7.2015, pátek)
V pátek ráno jsem bojoval s tím, jak narvat všechny věci do cyklobrašny, nakonec se to povedlo, ale měl sem pocit, že kolo váží aspoň o čtyřicet kilo víc. Hodně věcí sem musel vypustit, na což nebývám moc zvyklej, ale zásada číslo jedna je ušetřit na kole každej gram, protože ten vás potom do kopca pěkně trápí. Když to vemu zpětně, znova bych si nebral například keramickej hrnek od McCafé, kterej sem použil jen jednou a to jenom z demonstrativních účelů. Stejně tak nejsou v létě na Korsiku potřeba tepláky, mikina, nebo tenisky Lacoste :D Na druhou stranu žena měla jinou pohodičku. S vědomím, že budou po ostrově jezdit autem si v klidu nabalila sportovní tašku, nezapomněla na kabelku a mohla si dovolit i stan.

Kámoš Pítr pro nás dojel v pátek po poledni, naházeli jsme všechny věci do auta a začali házet kola na střechu auta. Hned první pokus nevyšel, když jedno z kol padlo Ondisovi za krk jak vítěznej věnec koňovi po dostizích. Samozřejmě že místo toho, aby mu někdo pomohl, všichni sme se s pivem v ruce radši lochali tomu, jak mu z nosa teče krev a já nezanedbal fotodokumentaci. Pak už se ale všechno povedlo a my jsme konečně vyrazili. Čekala nás dlouhá cesta až do italského Livorna (přes 1000km) a tak jsme se dohodli, že se budem po 250 kilometrech střídat v řízení. Celkově nás na výlet jelo 10 s dvouma autama. Naše auto bylo v osazenstvu já, Bětuška, Michal, Ondis (Bětčin brácha) a Pítr (majitel auta). Druhý auto jelo nezávisle na nás a měli jsme se potkat až v Livornu, odkud dalšího dne v 8 ráno odjížděl trajekt na Korsiku. Asi si dokážete představit, jaký to je jet v pěti narvaní v autě, když je zrovna největší hic, kára nemá klimošku, s kolama na střeše jedete maximálně kilínkem a otevřeným oknem vám maximálně fučí přímo za krk, ale přitom se vzduch vevnitř ani nehne. Proto jsme byli nucení dost často dělat pauzy a různě se prohazovat na místech, protože kdo vychytal černýho petra a seděl vzadu uprostřed, docela smutnil a mohl jenom doufat, že tu část jízdy zaspí. Naopak řídit nebo sedět vepředu se jevilo jako královská lože a nikomu se od tam nechtělo dozadu.




2. DEN
Díky mnoha pauzám jsme dorazili do Livorna až ve 4 ráno a tak ještě zbýval prostor pro krátkou chrupču než se nalodíme. Vybrali jsme si odlehlý místo, kde byl velkej parkovací dům a tam jsme potom měli v plánu auto nechat. Samozřejmě asi po hodině spánku došel borec a řekl, že tam stát ani spát nemůžem, protože jsme si ustlali u garáže odkud prý vyjíždí sanitka. Smutně jsme začali balit karimatky a spacáky a přemýšleli o plánu. Než jsme ho vymysleli, bylo už skoro 6 ráno a tak už jsme mohli rovnou zaparkovat do onoho domu, sundat kola a nabalit se na trajekt.






Nalodění proběhlo v pořádku, druhá banda to taky stihla (ti převáželi i auto pro holky) a tak jsme si mohli užít 4 hoďky plavby na trajektu. Drtivá většina toho využila, aby se trochu prospala. Na výběr byla buď klimatizovaná hala, odkud sem po chvíli odešel jako kostka ledu, nebo nejvyšší patro trajektu, kde se zas člověk zanedlouho ugriloval, takže ideální bylo to po čase střídat. Někteří to však vzali po svým a chrněli celou dobu nahoře na slunku, za což byli odměněni parádním úžehem se vším všudy.

Po příjezdu do Bastie jsme se vylodili a než jsme se rozkoukali, už si to šlapem do řádnýho kopca. Hic jak nikdy, okamžitě ze mě lilo, kolo těžký jak tank, no prostě paráda. Nikdy by mě nenapadlo, že se tak nadřu, abych uvedl do provozu sebe na kole při převodu 1-1. Čekalo nás asi 24 km do Saint-Florent, z toho polovina do kopce a druhá půlka zase z kopce. V takovým vedru se nedalo jet moc dlouho v kuse, takže jsme si často dělali přestávky u pouličních studánek, které byly skvělým zdrojem studené vody. Trvalo nám asi 2 hodiny, než jsme vyšlapali ten kopec, ale nahoře nás čekala sladká odměna v podobě pěkné vyhlídky na Bastiu. Naprosto vyčerpaní jsme si minimálně půl hodiny dali oddech, nafotili fotky a pak nás čekal příjemný sjezd z kopce, díky kterýmu jsme ujeli zbytek cesty asi za 20 minut.



V Saint-Florent jsme se odměnili koupačkou na pláži a velice pozdním obědem v místní restauraci. Holky tam byly autem dřív, tak si ještě stihly projít centrum a po dobré chálce jsme vyrazili dál. Ten den nás čekalo ještě cca 40 km do městečka Lozari, kde jsme se chtěli vyspat. A tak jsme do toho šlápli, abysme dorazili co nejdřív. Večer už se jelo úplně jinak, nebylo takový vedro, takže nám to šlo od ruky. Ani kopce už nebyly tak drastický a tak jsme kolem 23:00 dorazili na místo určení. Teda abych byl přesnej, samým zapálením jsme ono místo přejeli asi o 7 km do další vesnice, ale to ničemu nevadilo. Čekala nás první noc kdesi na louce u kontejnerů s bordelem. Nikomu se nechtělo hledat nic rozumnějšího (a pravděpodobně se v té lokalitě ani nic lepšího nenacházelo) a tak jsme si tam rozložili všichni karimatky, spacáky a už se chrnělo.


3. DEN
Další den jsme naznali, že jezdit na kole přes den, kdy bylo na Korsice až 40 stupňů, nemá smysl, a tak jsme se  vrátili o 7 km zpět na inkriminované místo a dali si krásný den na pláži. Kousek od ní byl InterSpar, ve kterým sme si koupili snídani a osvěžující nápoje k povalování u moře. Tento den neměl chybu. Vyřádili jsme se v moři, kde nám ke štěstí stačil tenisák, okoukli místní fešandy, který se nebojí přijít nahoře bez, a dali si fajnovej oběd přímo v plážové restauraci. Co nás zklamalo, bylo místní pivko Pietra. Chuť bych oželel, přece jen nejsu fajnšmejkr z Prahe a ke štěstí mi stačí vlažná brněnská desina. Ale to, že se na Korsice až na výjimky vedou jen čtvrtinky (za cca 4 eura), s tím sem se nesmířil.






Kolem páté hodiny odpolední jsme rozjeli druhou etapu, která měřila asi 55 km, téměř pořád do kopce, až do horského městečka Corte. Asi po 40 kilometrech na mě přišla pořádná krize, zadek už sem skoro necítil a celkově už jsem nějak neměl šťávu ve stehnech, takže jsme jeli s Víťou klidným tempem jak dva odpadlíci, zatímco zbylých 5 frajerů makalo ostošest a pravidelně na nás čekali. Kolem 11 hodiny jsme se opět dostali na místo určení a musím říct, že to bylo vysvobození. Zapadli jsme do prvního baru, kterej sme potkali, dali jedno dvě orosený a potom rychle hledat místo na spaní. Úplnou náhodou jsme natrefili na kemp, před kterým byla parádní louka a řeka, tak jsme to tam zakempili a jako správní Češi jsme ještě na drzo vlezli do kempu (brána otevřená, na recepci nikdo) a dali si tam sprchu.






4. DEN
Ráno nás vyplašili přijíždějící policajti, kteří ale kupodivu nešli po nás, nýbrž zapluli směle do kempu. Jirka to tam šel omrknout a zjistil, že páni policajti si dávají kafíčko a croissant. Když už tam byl, opět potvrdil českou náturu a provedl bez povšimnutí ranní hygienu. Ostatní kluci se neostýchali, následovali Jirkův styl a po dvojicích chodili kolem recepce a kantýny plné lidí do umýváren. Takže nebylo divu, když poslední dvojice vyhmátla černýho Petra a ženská je sjela na dvě doby, co si jako o sobě myslí, že lezou do kempu, když tam nejsou ubytovaní. Incident se naštěstí obešel bez dalších okolků a tak jsme rychle zdekovali a jeli si nakoupit do supermarketu snídani. Pak už nás čekalo celodenní šlapání na kole, nejprve 35 km do kopce na Col de Vizzavona a poté 47 km relativně z kopce až do hlavního města Ajaccia. Těch prvních 35 kiláku jsme se teda zapotili fest a když jsme kolem druhé hodiny odpolední začali zase sjíždět z kopce, nebylo lepšího pocitu. Po pár kilometrech jsme si dali oběd v městečku Bocognano, kde ku překvapení všech obsluhovala holka ze Slovenska a jelikož jsme nikdo neuměli francouzsky, uvítali jsme konečně překlad korsického menu.



Ten den jsem dal za oběd kolem 23 euro, ale vem to čert, tohle jsem si zasloužil. Krize z minulýho dne byla pryč, stehna a zadek mě sice pálily jak za mlada, ale sil jsem měl dost. A následných 40 kiláků z kopce/po rovince bylo zadarmo. Tak zadarmo, že jsem byl ochoten se vrátit 2 km zpět pro Víťu, který zničehonic zmizel v zatáčce kvůli píchnuté duši. V průběhu jsme změnili plán a nakonec jeli do Porticcia, městečka asi 10 km od Ajaccia, které bylo odlehlejší a tam jsme navečer dali koupačku u moře. Večer jsme zašli do baru u pláže a s holkama si dali nějaký drinky. Cuba Libre za 10 éček, no nekup to. Pak jsme se ještě dorazili pivkama a piknikem na pláži a každej spokojeně usnul.

5. DEN
Pálící slunko nás tradičně vzbudilo už kolem sedmé ráno a tak nezbývalo nic jinýho, než skočit po snídani do moře. Den jsme opět proleželi a proflákali u moře a odpoledne jsme se na 2 hoďky jeli podívat do Ajaccia na Napoleona (má tam dům, sochu, letiště a plno dalších věcí). V teplotě přes 40 stupňů ve stínu jsme ale moc dlouho procházet město nevydrželi, a tak jsme to po pár fotkách zabalili. Kolem páté jsme sedali opět na kola a čekalo nás cca 60 km střídavě z kopce a do kopce. Zvolili jsme nakonec o něco delší trasu kolem moře, ale o to míň náročnou a hezčí. Cílem bylo dojet do Propriana, kde měly být údajně diskotéky. Když jsme do města vjeli, vypadalo to, že to bude pravda. Všude plno lidí, DJ na ulici, tepačka, prostě supr. No bohužel než jsme někde zakempili, osprchovali se a hodili na sebe kvalitnější hadříky, město bylo skoro vylidněný a DJ nikde. To všechno kolem půl dvanácté večer. Vyvoňaní jsme si sedli aspoň na pivko a dali si panini. Pak jsme šli hledat ňákou disku, ale našli jsme jen zamčený vrata a holku, která nám přes google translator napsala, že párty tady bývá jen v sobotu, jinak je to mrtvý. Sedli jsme si aspoň do baru vedle, kde to aspoň trochu žilo, pokecali s místníma lidima, oslavili narozky Vlasty pár chlazenýma Heinekenama a kolem půl třetí šli smutně zpět na pláž, kde jsme vytuhli.




6. DEN
Hned ráno nás vzbudila banda důchodkyň, která nakráčela na pláž snad už v 6 ráno. Všichni mrtví ze včera jsme se pomalu probouzeli a holčiny nám hbitě začaly nabízet kafíčko z termosky, cukroví apod. Přestože neuměly kváknout anglicky a bylo jim cca 65, byly velmi sympatické a tak jsme takové pohoštění neodmítli. Celý dopoledne jsme se povalovali na krásné pláži, ale pak někdo vytáhl mapu a zjistil, že abysme se stíhali plán, musíme ujet přes 90 kilometrů v poměrně členitým terénu. Vzhledem k tomu, že Jirka měl opruzenou řiťku a byl rád, že sedí na osušce, natož aby měl šlapat na kole a Víťovi zase vypovědělo koleno, rozhodli jsme se, že ti nejlepší pojedou a zbytek kluků převezou holky v autě. Tuto možnost jsem uvítal, přece jen jednodenní pauza od kola se hodí dycky a tak jsme já, Víťa, Jirka a Pítr vyměkli a nechali se odvézt autem, zatímco tři stateční mohykáni Ondis, Michal a Vlasta se vydali vstříc dalšímu utrpení.

Hned jak jsem viděl ten kopec co vedl ze startu do Sarténe, bylo mě blbě za ně a gratuloval jsem si, že můžu sedět v autě s klimou a s kolem na autě. Zatímco jedna banda poctivě šlapala do Bonifacia, my jsme se dovezli až do města Porto-Vecchio, kde měla být nejhezčí pláž Korsiky. Bílý písek, průzračná voda, akorát na fotkách to vypadá ještě o něco líp. Ale na poměry dost dobrý. V Porto-Vecchiu jsme po dlouhým utrpení našli konečně místo na spaní - poprvé za celý výlet jsme se ubytovali v kempu - a dobře jsme udělali. Zvedal se totiž silnej vichr a vypadalo to na déšť. Zatímco jsme si všichni dělali místo na spaní, svatá trojice ještě stále nedorazila z Bonifacia, ale už měli být blízko. Nakonec jsme po pár telefonátech zjistili, že sou trošku mimo kurz, ale GPSka všechno vyřešila a chlapci byli v 11 v kempu jak na koni. Poprvé za celý výlet jsem uplatnil Bistro od Vitany, který sem celou dobu vozil v brašnách, ale tentokrát se konečně hodilo. Společně jsme teda všichni povečeřeli pěkně pod střechou recepce kempu, dali vínko a zmožení po celým dni jsme šli na kutě. Stan nakonec nebyl potřeba, protože vítr ustal, ale měli jsme aspoň pocit bezpečí.





7. DEN
Po snídani zjišťujeme další nepříjemnost. Abysme dodrželi plán, musíme ujet ideálně 115 km do San Pelegrina, aby nám na poslední den zbylo kolem 40 kilometrů do Bastie. Mapa sice slibovala samé rovinky, nějakej kopeček se ale sem tam našel. Tři veteráni si chtěli ještě po včerejším výkonu trochu odpočnout, tak jsme my 4 vyrazili dřív, s tím, že nás kluci po cestě doženou. Po odpočinkovým dni jsme nasadili celkem vražedný tempo bez velkých přestávek, aby nás zbytek po 20 kilometrech nedohnal. Na půli cesty jsme dali rychlej oběd v supermarketu a mazali dál. Odpoledne jsme se zastavili na hodinku na jedné z pláží, která byla mimochodem nuda pláž, ale jediný koho jsme viděli nahatý, byli dědoušci 60+. Na baru jsme dali jedno chlazený a pak už frčeli dál. A co se nestalo, akorát když vyjíždíme z pláže, potkáváme Ondisa, Michala a Vlastu. Kluci byli celkem překvapení, že nás vidí, osobně prý tipovali, že to zapíchnem někde na pláži a zase se necháme svézt autem, ale my jsme se tentokrát nenechali. Společně jsme dojeli asi 30 km do San Pelegrina a mohli oslavit první etapu s víc jak 100 km v nohách. Poslední večer na Korsice jsem si zašel s Bětuškou na společnou večeři do místní restaurace, kde číšník neuměl ani ň anglicky, ale byl parádně ochotnej a sympatickej a nakonec jsme se rukama nohama domluvili. V noci jsme přespali opět na pláži a další den nás čekal dojezd do Bastie.

8. DEN
Vyrazili jsme poměrně brzo, abysme eště stihli koupit něco dom, což se povedlo i díky tomu, že jsme část cesty najednou jeli po dálnici. Cesta sice hezká, ale nebezpečná, a tak jsme při prvním sjezdu hledali objížďku. GPSka nás jako vždy zachránila a zanedlouho jsme byli na místě. Pokoupit suvenýry, najíst se a rychle na loď. Pítr ještě po cestě stihl ztratit peněženku a Ondis píchnout obě duše, ale všechno vyšlo akorát a ve 14:00 už jsme odjížděli do Livorna.




Příjezd v 18:00, naložení všeho bordelu do kufru, kola na auťák a mašírovat domů. Jenže když už jsme tak blízko, proč se nestavit na šikmou věž do Pisy? Tak jsme tam udělali plno fotek, dali si večeři za konečně přijatelný peníze a pokračovali domů.

9. DEN
Po dlouhým handrkování v autě jsme nakonec přesvědčili tvrdohlavého Michala, že bude lepší to ve dvě ráno ukončit a někde se vyspat, než zběsile řídit přes celou noc. Ono se to nezdá, ale byt zapasovanej vzadu s minimem čerstvýho vzduchu není žádnej med. A jelikož chceme strávit den u Lago di Garda, je jedno, jestli těch pár kiláku dojedeme až ráno. Hlavně, že teď máme ideální místo na spaní na benzínce, než pak tajtrlíkovat kolem jezera a nad ránem zjistit, že už vlastně nemá cenu chodit spát.

Dopoledne tedy dojíždíme k jezeru a jdeme se válet. Lenošení si zpestřujeme jmenováním všech států jednotlivých kontinentů a jinýma blbostma, občas se jdeme vykoupat a taky zkoušíme místní kavárnu. Odpoledne zjišťujeme, že jsme nedaleko od Verony a tak se tam navečer zastavujeme. To je naše poslední štace před jízdou domů. Po prohlídce centra, který bylo přecpaný lidma se vydáváme do Brna. Jedeme přes celou noc a v neděli ráno jsme slavnostně ve svých domovech.





SHRNUTÍ
Někdo z kámošů řekl, že před výletem četl článek, kde bylo napsáno, že na Korsiku na kole by jel jenom blázen. Nemůžu nesouhlasit :D Kopcovitý terén v kombinaci s vedrem je opravdu jen pro otrlé. Takže pokud nelítáte na kole 30 km a víc denně, nebo nemáte povahu, že se prostě kousnete a zvládnete to, ať to stojí co to stojí, tak to nemá smysl. Mnohem lepší je to projet autem. Stihnete toho víc a nebudete 24/7 zpocení :D

Co se týče cesty, benzín a dálniční poplatky vyšly při pěti lidech v autě na 1700 Kč, 2000 Kč stál trajekt. Celkem tedy za cestu na Korsiku a zpět 3700. Na ubytování jsme ušetřili nejvíc, platili jsme jen za jednu noc v kempu, která vyšla na 7 eur. Celkově byla útrata individuální, já v tom nechal něco přes 13 tisíc, tzn. tak 9 tisíc padlo za jídlo, pití a celkově za tu zábavu. Na Korsice je hodně draho, takže útrata tomu odpovídá, určitě se dá ušetřit, ale my jsme se nechtěli upejpat, takže jsme se nerozmýšleli, jestli si dát Cuba Libre za 10 eur, Frappé za 6, nebo pivko za 4 - prostě na co jsme měli chuť, to jsme si dali a brali jsme to jako odměnu za náš výkon.

Všem bych Korsiku doporučil, je tam toho k vidění klidně i na 14 dní, takže neváhejte a už ať jste tam!

Žádné komentáře:

Okomentovat