Frankfurt podruhé. Kamera, klapka, jedem! Vlastně tentokrát letíme. Měl jsem tu čest a podruhé během půl roku jsem se dostal do výběru zaměstnanců, kteří jeli na služebku za klientem do Německa. A tak jsem se rozhodl, že i když nejde o dovolenou, zkusím se s vámi podělit o zážitky, které nás tam potkaly. Zatímco poprvé jsme se mačkali v pěti lidech v autě přes 8 hodin, tentokrát naši projekťačku napadla super idea, že bysme mohli letět. Firma to platí, tak proč ne, řekli jsme si a už se objednávaly letenky. Ty byly ale extrémně drahý a tak jsme nakonec museli slevit z nároků a cestu tam absolvovat s přestupem v Berlíně, tedy Vídeň -> Berlín -> Frankfurt. Zpáteční let už byl přímo do Vídně a celkově to vyšlo na 300€. Směšné, že dokonce i za nižší cenu se dá vychytat letenka přes půl světa, ale jak už jsem naznačil - z cizího krev neteče a po dlouhé době si zase užiju něco jinýho, než klasickej lowcost.
Celýmu výletu předcházela oslava kamarádových narozenin, při které se mi vybavil zážitek z Budapešti, proto jsem si neustále tlačil do hlavy, že tentokrát už musím být rozumnej a večer ukočírovat. Jenže jak to tak bývá, čím víc chcete, tím víc to nejde. A tak jsem ve 2 ráno vypadl z klubu na pokraji svých možností, kdy se lámal chleba, jestli odpadnu někde ve městě, nebo trefím domů a ráno budu "fit". Naštěstí jsem to tak nějak zvládl a následující ráno nebylo zas tak krušný. Poučen z minula už jsem měl pro jistotu sbaleno, takže stačilo jen čapnout všechny krámy a vyrazit ke Grandu. Hodinka před odjezdem k dobru se šikla na to, abych se dal trochu do kupy, vyslopal kokačku, zajedl to čízama a nastoupil do Žlutýho.
Ale sotva se celá naše banda uvelebila na místech, kolega už casnuje z báglu slivovičku a kalíšky. Prej to musíme vypít, než dojedem na letiště, jinak nám tam tento drahocenný likér vyhodí. Tomuhle argumentu nemohl nikdo odporovat a tak se začalo lit, jak kdyby následovala další oslava narozenin. "Nenech se vyvézt z míry a pij!" Povzbuzován tímto heslem jsem spíš cítil, jak se nechávám navézt zpátky do míry. Navíc naší projekťačce slivovica po prvním panáku tekla i nosem, takže další rundy už pro jistotu vynechávala, a tak jsme na to zbyli jen tři chlapáci. Nicméně úkol se povedl a všichni ho přežili bez úhony. O další zábavu v autobuse se starala stevardka, která se evidentně teprve zaučovala a s angličtinou to byla dost bída. Bohužel to odnesl nějakej imigrant, kterej si přál kafe bez cukru, ale ona mu i podruhé donesla s cukrem.
Na letišti bylo všechno téměř v pohodě, kromě klasických tisíckrát omílaných věcí, jako že s sebou nemůžete táhnout víc jak 100 ml na lahvičku, takže kolegův šampón hned mašíroval do koša, ale ještě předtím mu učinili neodmítnutelnou nabídku, že za 10€ mu ho můžou poslat. V letadle se nám dopřálo nebývalého luxusu, na kterej z Ryanaira nejsu zvyklej, a sice nápoje zdarma a dokonce něco k snědku. Vzhledem k tomu, že jde však o velmi krátký let, rozdávalo se buď jablíčko a nebo čokoládová tyčinka. Sladký moc nemusím a jablíčko je na mě zbytečně moc zdravý, no nakonec jsem si ho vzal, protože jsem byl vyprahlej jak na Sahaře. Sečteno, podtrženo, do hotelu ve Frankfurtu jsme se dostali kolem osmé večer, takže celej den zabitej, všici zmordovaní, tak jsme si aspoň spravili náladu v hotelové sauně a šli na kutě.
Jelikož se nejednalo o léharovou služebku jako poprvé, ale měli jsme opravdu plno práce, první den jsme se ani nedostali do města, ale pouze si nakoupili v marketu a šli brzo chrnět. Ubytování v hotelu QGreen bylo super - skvělý snídaně, příjemná obsluha, parádní pokoje a dokonce i jednorázové holící strojky s pěnou a kartáčky na zuby s pastou. V tomhle ohledu jsem si nemusel brát nic jinýho kromě parfému a deodorantu. Zato internet byl doslova žalostnej. S limitem 100 MB na den a rychlostí rovnající se mobilnímu Edge se toho opravdu moc vymyslet nedá. Po pár zprávách na FB jsem měl vyčerpáno a už sem nestihl ani koupit konferenční stolek na Aukru.
Další den už jsme aspoň zvládli večeři v japonské restauraci Aiso uvnitř nákupní galerie MyZeil. Stejné místo jsme vybrali už před půl rokem a všem tam chutnalo, takže jsme dali repete. Po dlouhým váhání a pátrání v paměti, co jsem si dával minule jsem nakonec zvolil kachnu s rýží na způsob cocos curry a když jsem pak mrknul do telefonu, našel jsem na fotce to samý :D Tak aspoň vím, že moje chutě se nijak nezměnily. K tomu jsme se rozhodli ochutnat japonské pivo Kirin Ichiban. Nadšení však vzápětí opadlo, protože se jednalo o pivko produkované v Německu, takže chutnalo stejně jak Brno desina, možná i hůř. Jako dezert jsme zvolili koblihu z podniku Dunkin Donuts, kde prodávají víceméně stejný donuty jako v Tescu, akorát mají na výběr 20 druhů polev a jeden stojí 1.80€.
Následující den jsem se už dostali i na nákupy. Hlavním cílem byl již tradičně Primark a nákup dárku našim drahým polovičkám. Potom jsme udělali nějaký fotky za tmy, dali pivko na nějaké výškové terase, omrkli pouliční hudebníky a hurá do sauny. Poslední den jsme měli za cíl skončit v práci aspoň v 5, abysme stihli projít město víc, což se bohužel nepovedlo, ale i tak jsme obešli aspoň něco, udělali nějaký skupinový fotky, najedli se, popili pivka a rozloučili se s místní kulturou. Zpáteční let proběhl bez problémů, letadlo bylo poloprázdné, takže jsem měl kolem sebe dost místa a i přes půlhodinové zpoždění jsme stihli bus do Brna tak, jak jsme to měli naplánováno.
Trošku mě mrzí, že jsme neměli víc času na prohlídku zajímavých míst, ale vzhledem k pracovnímu vytížení prostě nebyl prostor a někdy i scházela energie.
Na závěr pár letních fotek:
Žádné komentáře:
Okomentovat