Eurotrip - červen 2016 (ČR -> Německo -> Lucembursko -> Belgie -> Francie -> ČR)

Tak už i v našem společném životě nastal den D, ale zatím se nejednalo o nic zásadního, pouze o prachsprostou dovolenou napříč Normandií. Po odmlce v roce 2015 jsme se opět navrátili k našemu dobrodružnému konceptu - tedy jízdu auťákem po zajímavých místech Evropy. Přesto byl tento výlet opět v nečem jiný. A nebylo to jen tím, že jsme do plánů zahrnuli fotbalový zápas Česko-Turecko, ale také to, že s námi v první polovině cestovali ještě 2 příživníci, jinak ale dobří kamarádi Ondis a Milan.

Celé se to zamotávalo a postupně krystalizovalo v průběhu příprav. Stěžejní bylo, že jsem už v únoru koupil 4 lístky na EURO, Ondis udělal to samé a tak jsme měli valit v početné skupině a u toho si udělat menší dovolenou. Jenže všichni postupem času jaksi vyměkli, začali se strachovat, že se tam nějakej hrdina zase odpálí a tak jsme zbyli jen 4 mohykáni se 4 extra lístky, který nikdo v ČR široko daleko nechtěl. A tak, aby se chudáci Milda a Ondis nemuseli dopravovat zvlášť, vzali jsme je na milost do naší fajnové karizony Mazdy 6.



1. DEN (neděle, 19.6.2016)
Všechno šlo podle plánu, vyrazili jsme kolem 9 ráno a užívali si cestu po českých dálnicích. Sice nemám v Mazdě masážní křesla, ale jízda po panelech  na D1 hravě dokázala zastoupit moderní výbavu. Bez GPSky jsem byl klidný až do Mannheimu, ale pak to začalo smrdět nějakou zajížďkou, tak jsme ji nastartovali, a ta nás dovedla až do městečka Trevír, kde jsme v podvečer zakotvili. Hlavním cílem bylo najít fajn putiku, kde budeme moct mrknout na večerní zápas.

Po rychlým zmapování centra jsme našli celkem příjemnej bar s minimem lidí uvnitř a tak jsme si tam s chutí objednali Bitburgera a kochali se nezajímavým zápasem, kterej nakonec skončil závratným výsledkem 0:0. V poločase jsme si odskočili za roh na poctivej kebab, kterej byl mimochodem tak vynikající, že jsme se odvážili vyřknout spojení "probably the best". Kam se hrabe smutná náhražka na Čáře, která uspokojí jenom když jdete navátí nad ránem z klubu. Tohle byla pravá delikatesa.

Po zápase jsme potřebovali najít nějaký odlehlý místo za městem, kde by se dal postavit stan. Našli jsme ho za chvíli někde pod vinicí u polňačky, kde se zdálo, že není ani živáčka. Jenže ráno se tam proháněly traktory jak za mlada a tak bylo štěstíčko, že jsem káru píchl co nejvíc na kraj a stan stál takřka ve vinici.

2. DEN
Pokračovali jsme ve zběsilé, nikoliv však rychlé jízdě do Lucemburska, kde mají suprově levnej benzín (cca za stejnou cenu jak v ČR) a dopoledne začli procházet hlavní město. Z informačního centra nám dali mapku, tak jsme udělali asi šestikilometrovou túru kolem nejzajímavějších památek. Štreka se nejvíc líbila hlavně Ondisovi, kterej každou chvíli přepočítával, kolik už jen věcí zbývá k cíli. Jeho trápení bylo ukončeno po třech hodinách, kdy nám vypršelo parkování v centru a tak jsme museli dál.

Počasí se od toho místa neustále zhoršovalo, až přešlo do kvalitního chcance a pak vyeskalovalo ještě o stupínek výš, který jsme označili pojmem "chcanec jako kráva". Jestliže se říka o Italech, že nerespektujou dopravní předpisy, potom nevím, co se říka v Bruselu. Takovej totální chaos jsem ještě v životě nezažil. Každej si jezdil jak chtěl, přejížděl ze strany na stranu, po kolejích, nikde nebyly nakreslený pruhy, takže v tom lijáku se člověk jenom mohl domnívat, že aspoň jede po silnici. Brzy jsem se na tento systém musel adaptovat, protože jinak, než jet jak hovado, to prostě nešlo. Během chvíle jsem porušil asi 10 dopravních předpisů, přičemž majstrštyk tehdejšího odpoledne byl vjezd na kruháč opačným směrem.

Nezbylo nám nic jinýho, než najít útočiště v nějakým nákupním centru, kde jsme se občerstvili a zhodnotili, že radši pojedem dál. Prece jen já s Bětuškou už jsme v Bruselu byli a kluky by ze zadních sedadel nevyhnaly ani vafle zadarmo. Nabídl jsem někomu řízení, ale všichni se shodli, že v takové džungli jsou spokojení s tím, jak to vedu já a tak jsem pokračoval dále směrem na Gent. Po cestě jsme sjeli k malému městečku Aalst se stejným cílem jako včera - najít hospůdku a kouknout na fotbal. Konalo se takové deja vu, opět nezajímavý zápas s výsledkem 0:0, no aspoň že to pivko ušlo. Ve městě jinak úplně mrtvo a nic zajímavého k vidění. Před spaním tedy zbývalo najít nějaký plac. Po dvacetiminutovém hledání jsme našli v polích mezi stádem koní osamocený domek, kde nebyla ani noha, tak proč se nadrzo neubytovat přímo na předzahrádce, že?

3. DEN
Ráno nás sice vzbudili místní zemědělci, ale neřekli ani popel, tak asi se řídili heslem "refugees welcome". Dojeli jsme tedy do Gentu, kde místy poprchávalo, místy lilo, Milan si dal vafle, Bětuška pokoupila v Primarku, pak jsme všichni ochutnaly pompézní hranolky a na závěr navštívili místní domácí pivovar. Splněno, hurá na fotbal. Do Lens to byl kousek, takže jsme měli spoustu času potkat se na místě s dalšíma kámošema, chvilku si zahalekat ve fanzóně a prodat přebytečný lístky.

Mimochodem, na Aukru mi skrblíci nabízeli maximálně 400 Kč za lístek, na místě nám za původní cenu 25€ lidi trhali ruce a ostatní se bili do hlav, že je ráno koupili i 4x dráž. Banda tureckých klučíků mě dokonce eskortovala k nejbližšímu bankomatu, protože se báli, že je mezitím prodám někomu jinýmu. Atmosféra byla parádní, akorát jsme byli v drtivé menšině, přece jen z Německa je to blíž než z ČR :) Samotnej zápas byla tragédie, po druhým gólu už bylo jasný, že se nic nestane a lidi přestali fandit, takže z tohoto pohledu bída. Docela mě mrzí, že jsem byl na třetím zápase týkající se EURA a ani jednou jsem neviděl gól našich (poprvé před čtyřmi lety čtvrtfinále ve Varšavě). Holt si budu muset počkat na příští akci. Na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme zápas přežili bez ztráty na životech, protože dav proudící ze stadionu k tomu přímo vybízel.

Na noc jsme si vytipovali odlehlou vesnici a plac v průjezdu k nějaké stavbě. "Co když na nás budou v 6 ráno hulákat dělňasi, že jdou makat? Stojí tam bagr." - "Blázníš? V 6 ráno? Francouzi začínaj makat nejdřív v 10, v klidu."

4. DEN
Probouzí mě nepříjemná siréna, mrknu před sebe a vidím borca v pickupu co zuřivě troubí a klepe si na čelo, co tam jako vymýšlíme. Jen pro představu, je půl 6 ráno, nikoliv 10 :D Následně ale pookřeje a začne si s náma vykládat. Bohužel neumí doslova ani slovo anglicky, ovšem mele neúnavně a pořád nám něco vysvětluje. Nakonec odjíždí pravděpodobně se zprávou, že se vrátí v 8 a do té doby tam můžeme chrnět. O pravdivosti však můžeme jenom spekulovat, když jsme totiž balili věci, nikde nebyl.

Zavezl jsem kluky do Lille na nádr, ti pak pokračovali po vlastní ose domů a nám s Bětuškou začala pravá dovolená. První zastávkou v Normadii bylo historické město Rouen, kde byla upálena Johanka z Arku. Podařilo se nám zaparkovat kousek od místní katedrály, takže do centra jsme to měli asi 50 metrů. Bylo to asi nejhezčí město, které jsme v tomto kraji poznali. U břehu Seiny jsme si dali pozdní oběd a kochali se tamní krásou. Hned vedle Rouenu se nachází národní park, kde je nádherná příroda, lemujete Seinu a při průjezdu místními vesničkami na vás dýchne ta pravá Normandie. Rozhodně doporučuji projet několik desítek kilometrů touto krajinou, uděláte si potom jiný obrázek o místní kultuře, než z dálnice. Postupně jsme dojeli až do vesničky Étretat, kde se nacházejí krásné útesy s vyhlídkou na moře a okolí. Podle mě další zastávka, kterou nesmíte minout a jsem rád, že ačkoliv jsme ji neměli v itineráři, zvládli jsme se tam dostat a udělat pár krásných fotek.

Večer jsme se přesunuli do přístavního města Le Havre. Na místě, kde se Seina vlévá do moře jsme si při západu slunce a s výhledem na moře udělali piknik, srkli si vínka a ještě zvládli noční procházku městem. Romantické chvíle ale záhy vystřídalo rozčarování za volantem, protože jsem nemohl najít v okolí přijatelné místo ke spánku. Nakonec se povedlo zapíchnout to na odpočívadle těsně před Pont de Normandie. slavným mostem, který spojuje právě Le Havre a Honfleur.

5. DEN
Po pozdní snídani se dostáváme kolem poledne do města Caen, které bylo díky zuřivé bitvě z velké části zdemolováno. Dominantou v centru je zbytek opevnění Viléma Dobyvatele, které lze zdarma projít a udělat si výhled na okolí. Asi o kilometr dál se nachází Svatoštěpánské opatství. Během vandrování uličkami narážíme na open air koncert s hojnou účastí 2 lidí na parketu, kteří si podupávájí do rytmu jak na fesťáku, ovšem hudba i zpěv tvoří tak děsivě špatnou kombinaci, že nám nedovoluje se přidat.

Cestou nás napadlo, že bychom si mohli dat oraz v nějakým aquaparku, tak jsem hned letěl do Mekáče, kde je vždy jistota wifi a našel, že po našem směru máme jeden v Saint Lo. Vracíme se zpátky k autu, do konce parkování nám zbývá pár minut. Když tu náhle! Bětuška jak má nulový orientační smysl, najednou navrhla odbočit zkratkou a jaká to náhoda, že tam okamžitě zmerčila výprodej bot. Každej chlap mi dá za pravdu, že taková zastávka není na 5 minut, tak už jsem se pomale připravoval na nejhorší, ale pod tíhou svědomí a hrozící pokuty se mi to nakonec podařilo zavčas utnout a vše stihnout.

V Saint Lo nás čekalo příjemné překvapení, otvíračka přesně v moment, kdy jsme dorazili. Nadšení však rychle opadá, protože nejen, že nemám plavky, ale kraťasový typ je v celé Francii kvůli hygienickým důvodům zakázán. Nakonec to dopadlo tak, že sem si jak retoš sroloval nohavice kraťas do tvaru sexy boxerek. Nevím, jestli mi to ti 4 plavčíci sežrali, nicméně nic neřekli a tak sem okamžitě letěl na tobogán, abych si to patřičně užil. Potom jsme se ještě odměnili skvělou večeří v restauraci Bistrol 59, která mě opravdu nadchla. Příjemné prostředí, stylové, těstoviny ala Normandie, kde bylo snad naporcovaný celý kuře a Bětuška si pochutnala na dokonale uzeným lososovi. Paráda!

6. DEN
Pomalu sme se blížili k samotnýmu vrcholu letošní dovolené - druhé nenavštěvovanější památce Francie - Le Mont Saint-Michel. Pro ty, co nejsou v obraze, jedná se o kopec kousek od pevniny, kde je vybudován klášter. Vtip je v tom, že pokud je příliv, kopec je kompletně zalitý vodou a kromě vybudovaného mostu pro pěší se na něj nedostanete. Naopak když je odliv, můžete se tam dostat i chůzí po tekutých píscích. Rozdíly mezi výškou vody činí i 14 metrů, tedy nejvíc v Evropě, co lze zpozorovat. Parkování je centrální asi 3 km od místa za 9€ na den, ale to bysme nebyli Češi, abysme nevymysleli něco úspornějšího. A tak jsem to píchl do pole hned vedle, kde už jeden odvážlivec stál. Jen ze zajímavosti jsem mrknul na SPZ a můžete hádat kdo to asi byl. Další vychcánek z ČR, kterýmu se nechtělo platit :D Větší sranda ale byla, když jsme onen pár potkali po cestě zpátky, prohodili jsme pár slov a za chvíli se potkali na "parkovišti". Svět je prostě malej.

O Le Mont Saint-Michel jsem do té doby moc nevěděl, ale po absolvování rozhodně tuto památku musím zařadit na list MUST SEE, je to opravdu jedinečný zážitek. Po ostrově se dá vandrovat zdarma, pokud chcete přímo do kláštera, tak už se platí. Památka se nachází na rozhraní Normandie a Bretaně, ale jelikož jsme byli tak blízko, odpoledne jsme si ještě sjeli do Rennes. To však nebylo nic moc. Je to spíš jen velký město, ale jinak nikde nic. Našli jsme park, kde jsme chvíli zrelaxovali a pak nás pomaličku čekala cesta domů.

7. DEN
Nabíráme kurz Paříž a tak nás napadá, že jsme ještě nebyli ve Versailles. Sice jsem měl trošku obavu ze čmoudů, ale nakonec se nic dramatickýho nekonalo a tak jsme si šli koupit lístek do areálu. Fronta asi 300 metrů, ještě pěkně zakroucená, tak to by teda nešlo! Jsme přece Češi, tak jsem začal šmelit něco se selfíčkama a než se někdo nadál, už jsme byli infiltrovaní ve frontě přímo před vchodem. Lístek na všechno stojí 25€, bohužel jsme těsně nestihli studentský vstupný zdarma do 25 let, ale Versailles si musíme odškrtnout za jakoukoliv cenu. Vnitřek zas tak zajímavej není, snad kromě zrcadlové části je to jak každej jinej zámek, za to zahrady nemají chybu. Hrající fontána, spousta uliček, zeleně... Nádhera. Pokud zvažujete výlet do Paříže, připlaťte si i za Versailles, těžko se tam budete znova dostávat.

Následně jsme pokračovali do Německa. Kolem Paříže jsme si protestativně zamkli auto, ale žádnej uprchlík nám pod kola nevlítl, takže dobrý. Hned za hranicemi v Saarbrücken jsme dali véču. Z velkýho množství restaurací v centru jsme vybrali asi tu nejlepší protože:

1. dávali tam fotbal
2. pěkné prostředí
3. dobré jídlo
4. PORCE JAK PRO KOŇA

Navzdory dietě jsem si objednal pravej šnicl na boloňský způsob, ale to byl šnicl, že se pomalu nevešel na talíř, obsypanej hranolkama a k tomu eště talíř salátu. Bětuška zase dostala tak půl kila těstovin a ačkoliv většinou sníme vše do posledního kousku, tohle bylo nad naše síly. A jak se pak krááááásně spinkalo.

8. DEN
Snídani jsem ani nepotřeboval, včerejší večeře byla opravdu vydatná a tak jsme započali posledních 400 km domů. S několika přestávkami jsme nakonec dorazili kolem 6 večer domů, zdraví, šťastní, s autem pohromadě a se spoustou fotek a zážitků. Opět to stálo za to, nemyslíte?