Tak jak jsem před rokem po Korsice odložil svoje kolo do garáže, tak jsem ho nedotknuté zase vytáhl. Jestliže jsem minulý léto natrénoval 3 km, letos to byla čistá a chladnokrevná nula. Abych se aspoň vnitřně uspokojil, že v průběhu výletu nepadnu vyčerpáním, dal jsem si ve fitku o jednu sérii dřepů navíc a pomodlil se za úspěšný průběh. Tento cyklovýlet byl návratem k tradičnímu konceptu těchto tripů. Tedy to pravidlo je vlastně jenom jedno a je celkem jednoduchý a výstižný: BEZ BAB.
Má to nepochybně svoje výhody, ale zároveň i nevýhody. My chlapáci toho sice sneseme mnohem víc a nemáme takový nároky na komfort. Ke snídani nám stačí pivko, vyspíme se mezi kozíma bobkama, večer se opláchnem v umyvadle a jede se dál. Ale i když jsme navenek tvrdí, naše drahé polovičky nám samozřejmě chybí a byli bychom radši, kdyby nás nenápadně podporovaly z aut jako minulej rok. A tak aspoň hledáme magické nápisy Free Wifi a průběžně s nimi sdílíme naše zážitky.
1. DEN (pátek, 1.7.2016)
Začínáme tradičně v podvečer naloděním kol na auto a nonstop valíme až do Plužine, kde má být naše startovní místo. Díky začínajícím prázdninám je tah na Budapešť pěkně zacpanej a tak se táhneme jak šneci. Né, že bychom za jiných okolností jeli rychlejc, páč se čtyřma kolama na zahrádce se moc nedá lítat, ale není to taková ta bezstarostná jízda s minimem přemýšlení. Tentokrát jsme v autě "jen" 4, takže cesta je pohodlnější, ale klimatizace by se aji tak šikla. Bez úhony frčíme až na chorvatský hranice, kde zas oficíři dělají obstrukce a tvoří se kolona. Od té doby jsme až na pár výjimek odkázáni na silnice místo dálnic a směrem na jihovýchod se situace ještě zhoršuje. Za chvíli už jedeme po štěrkové cestě široké max. na jedno auto, občas nějakej kráter nebo pochodující zvířectvo. Navzdory všem nepřízním však jedeme jak Colin McRae, na což za chvíli doplácí tlumič na zadním kole. Celníci na hranicích s Černou Horou se nám akorát vysmáli a tak nezbývá než těch 50 km zkusit dojet.
2. DEN
Dojezd proběhl úspěšně, v Plužine už na nás čekala druhá várka kluků a tak si společně dáváme nad ránem aspoň hodinku pohodlného spánku na louce. Ještě než naskočíme do sedla, je potřeba okusit vodu v místním jezeru Pivsko. Potom už jen nakoupit zásoby na cestu a hurá do boje. V prvním šlapacím dni nás čeká asi 65 km do města Nikšič. Hned na začátku nás přivítal desetikilometrovej kopec a po menší odmlce ještě jeden. Rychle se mi oživily vzpomínky na Korsiku, podmínky jsou dost podobné. Vedro jak sviň, těžký kolo, samej kopec a z kopca fouká protivítr, takže taky musím šlapat. Asi po 4 km mě bolí prcina jak kdybych strávil mládí v kriminále. Kluky s gelovýma sedánkama a podobnýma vychytávkama bolí prdel jen o 2 km později.
Na dvaadvacátým kilometru máme naštěstí první větší checkpoint, když se v krajině zničehonic zjeví ranč, kterej je zároveň i motel a restaurace. Je tedy ideální čas vyzkoušet národní pivo Nikšičko a domácí guláš. Celej plac vlastní přátelskej Anglán, dává nám spoustu mouder do života, ale taky si je vědom, že široko daleko nic není a tak tomu odpovídají i ceny. Po pauze opět šlapeme a po několikahodinovým nářku se dostáváme do Nikšiče. Hned vedle jsou krásný jezera, který jsme využili ke koupeli a domluvili si s místní paninkou, že můžem na její zahradě přespat. O kousek vedle byla fajnová restaurace i s telkou, takže jsme se nejen dobře najedli, ale taky koukli na fotbal. I když, vydrželi jsme to zhruba první poločas, pak už každýmu padala hlava jak důchodcovi a zrovna jak naschvál bylo prodloužení a penalty, který už jsme ale vzdali. Ubytovali jsme jak nám paninka řekla, ale chvílama to vypadalo, že nás sežerou místní psi. Naštěstí se nám jednoho podařilo přetáhnout na našu stranu, takže štěkal proti nim a po zbytek noci chrněl mezi náma a opatroval nás.
3. DEN
Noc byla celkem chladná, byli jsme stále zhruba v 800 m.n.m., ale ráno nás probudilo tradiční ostrý slunko, takže dlouho jsme si hovět nedokázali a po velice strohé snídani (toust a pakl oreo sušenek) jsme jakožto slabší skupinka já, Jirka a Víťa vyrazili. Druhá část bandy - Ondis, Peťa, Michal a Harsič - ještě měla půlnoc, ale my jsme nepochybovali o tom, že nás brzy dostihnou. Bohužel pro nás jsme si moc velký náskok nevypracovali, protože po 8 km stoupání Jirkovi praskla osa na zadním kole a bicykl nebyl schopnej rozumnýho provozu. O to horší, že se tak stalo přesně v úseku, kde první civilizace byla až za 55 km. V praxi to tedy vypadalo tak, že do kopca Jirka kolo táhl, na rovince jsme ho tlačili a z kopca opatrně sjížděl v sedle. Jak naschvál nikde nebylo ani živáčka, zásoby vody se velice rychle tenčily a energie šla taky do háje.
Po dalších 11 km jsme naštěstí potkali chajdu, kde nám děda s radostí doplnil vodu, chvíli jsme s ním pokecali a zase frčeli dál. Pomalu jsem si začal formovat obrázek o lidech v Černé Hoře. Přestože bych to předtím vůbec neřekl, lidi jsou tu neuvěřitelně milí a vstřícní. Každej, koho potkáte, by se rozdal, jen aby vám nějak pomohl. Každej, koho potkáte, si s váma rád pokecá aji když neumí anglicky. Paradoxně vám asi víc rozumí, když mluvíte česky. Můj názor dokládá i fakt o 20 km později. Chlápek s dodávkou aniž bysme ho nějak vyzvali sám zastavil a po kratší konverzaci s radostí naložil Jirku i kolo, aby je popovezl téměř k cíli. Jirka tak přežil poslední patnáctikilometrový kopec bez újmy na zdraví a jelikož byl první ve městě Cetinje, mohl si rovnou domluvit servis. Nás ostatní to stálo ještě hodně sil a nadávek, ale nakonec jsme to zvládli a zhruba v půl 7 večer jsme si konečně dali plnohodnotnou snídani.
Cetinje bylo jako návrat do civilizovaného světa. Konečně jsme viděli lidi, ve městě byl ruch a promenády s restauracema a kavárnama nám nabídly dostatečné zázemí. Ochotný pikolík se o nás staral jak o královskou rodinu. Pohotově vyvedl na zahrádku prodlužku, abysme si všichni mohli dobít telefony, nosil jedno pivko za druhým a když se blížila devátá večerní, dokonce odmontoval telku zevnitř a zapojil nám ju ke stolu, abysme mohli sledovat fotbal z první ruky. Jako nocleh nám posloužila místní vyhlídka nad zvonicí, která byla podle vyjetých kolejích pravděpodobně oblíbeným místem pro sexuchtivé páry. Tuhle noc nás ale naštěstí žádný hekání nevzbudilo.
4. DEN
Po snídani se Jirka vydal do servisu, my jsme mezitím střídavě seděli v kavárně nebo hráli UNO v nedalekým parku. Za chvíli byl zpět, se spraveným kolem a o 20€ lehčí, i proto jsme mohli vyrazit a těšit se na dojezd k moři. Když se vydá 7 študovanejch inženýrů na kola, dopadne to tak, že každej den začnou šlapat přesně v pravý poledne, když je největší hic. Ale to by nebylo žádný hrdinství, kdybysme jezdili jak poseroutky v chládku, žejo. A tak ze mě zase lije jak z prasete a jediný zadostiučinění je, že je to víceméně z kopca dolů. Po celkových 150 kilácích jsme konečně u moře. První plán byl zůstat v oblasti Sveti Štefan, kde jsou prý pláže klidnější a hezčí. Ale po tom, co Jirka naladil videa a fotky z Budvy, jsme neváhali ještě pár kilásků popojet. A vůbec, slavnej Štefan je dobrej akorát na nerušený grilování na přímým slunku, všude se musí potichounku našlapovat, abyste náhodou nevzbudili relaxující staříky, nebo nestříkli vodu na načesaný matadorky, a když si dovolíte něco zamrmlat, tak jsou to zrovna Češi.
To v Budvě je to jiná kávička. Ze začátku jsme měli podezření, že do města pouští jen výběr top řeziva, naštěstí druhej den jsme konečně potkali někoho, kdo má víc jak 50 kilo a trošku pomačkanej obličej, ale bylo to teda vo fous. Ubytovali jsme se v Camping Budva v domnění, že je to top kemp, ale realita byla trošku jiná. Zázemí bylo zastaralý, hlavně nechápu, že v dnešní době jsou ještě dovolený turecký záchody, ale celkový dojem zase vykompenzovala cena (5€/noc) a fakt, že v jednom rožku u stromu se dala chytnout wifina. Večer jsme napochodovali do centra dění a prošli celou promenádu, kterou lemuje neskutečný množství barů, restaurací, klubíků a štreka konči ve starým městě, odkud si odnesete i něco z místní kultury. Do každýho baru vás lákaj kočičky nebo kočičáci na různý akce, ale když se necháte polapit, smutně zjistíte, že za spoustou dýmu je jen prázdnej parket a za třetinku Staropramena zaplatíte 3.80€. Vstup do těchto diskotékových barů se naštěstí neplatí, takže je potřeba to napřed očíhnout a pak si vybrat ten ideální.
5. DEN
Z předchozí noci se nejhůř vzpamatovával Ondis, my ostatní jsme vyrazili na pláž a užívali si volnýho dne. Ve dne vypadá promenáda v Budvě skoro stejně jako večer, akorát vás holky nelákají na bar, ale do restaurací. Bohužel, kolem jedné z nich jsem prošel za kratší dobu asi 3x, takže si mě zapamatovala a počtvrté jsem jí musel přislíbit, že se večer s klukama objevíme (Restoran Lim). Slovo jsem dodržel a tak jsme tam navečer napochodovali s celou bandou, abychom si dali něco k snědku. I když se to partě předtím nezdálo, nakonec nikdo nelitoval. Ceny byly přívětivé, porce velké, servis taky oukej a hlavně - nacházel se tam luxusní záchod, což musel vzít zavděk každej z nás. Obzvlášť já po nepříjemné situaci z kempu, kdy mě karma vytrestala pravděpodobně za nějaký lhaní. Prostě, vybral jsem si jednu kabinku ze čtyř, zamířil na terč, spláchl a v ten moment vycákla všechna voda zpátky a zalila mi kotníky. Navíc ty kabinky asi montoval nedoštudovanej inženýr architekt, páč dveře se otvíraly dovnitř, takže z té záplavy prostě nebylo úniku. Naštěstí (!!!) jsem v ten inkriminovanej moment nepotřeboval zadřepnout, jinak by to byla doslova tragédie.
Jirka vstoupil do víru letní noci matematickou hláškou "musím snižovat náklady na polovic, včera sem utratil 50€, tak na dnešek mám jen 2x pětadvacet..." A tak jsme museli vymyslet zlepšovák, jak neutratit moc a přitom se stejně dobře bavit. Každej si koupil petku pivsona, kterou jsme slopali před barem, poslouchali jejich muziku a vlnili se do rytmu. Jenže v 1 ráno se to na promenádě balí a pak už je možný vlítnout akorát do nějakýho klubu pod zem. Náhodou jsme natrefili na bandu Čecháčků, kteří nám poradili, ať deme do klubu Sparta a tak jsme je poslechli. Jenže co sme ušetřili předtím okamžitě padlo vevnitř. Vstupný 5€, deset panáčků nějaké srajdy, pivko na zapití a šli jsme s brekem a prázdnou peněženkou zpátky do kempu.
6. DEN
Po téhle noci zase bylo nejhůř Michalovi, ostatní šli na pláž. Tentokrát jsme i ukořistili stín pod altánkem, resp. nasomrovali sme se ke dvěma holkám a postupně je vyštípali na slunko. Hlavním zdrojem zábavy byla opět karetní hra UNO, později také koupání a rozplavba k bójkám. Bohužel kolem 6 hodiny už jsme museli vyrážet dál a tak byl čas se rozloučit s relaxem a opět rozcvičit prdelní svaly. Na čtyřicetikilometrové trase do Risan jsme spatřili krásy Kotorského zálivu, svezli se trajektem, Michal stihl 2x píchnout, Jirka projel kanál, kde si zase dodrbal zadní kolo, trošku sprchlo, ale vše se nakonec v dobré obrátilo, když jsme v cíli narazili na nejlepší restauraci v celé Černé Hoře. Jídlo některým tak šmakovalo, že se dokonce splašili a chtěli v noci šlapat dál, ale po 2 km do kopce jsme to naštěstí utli a šlo se na kutě.
7. DEN
Po větrné noci jsme na poměry velmi brzo vstali, protože nás čekal pětašedesátikilometrovej záhul z 0 m.n.m. do cca 1100 m.n.m. Naštěstí nebyla podceněna snídaně (tímto děkuji panu Harsovi, kterej byl ochotnej se vrátit ty 2 km zpět do Risan, nakoupit a zase to vyšlapat k nám), takže ten den jsem byl opravdu ve formě a dlouho se držel na špici pelotonu. Místo frekventované silnice jsme zvolili vedlejší stezku, která se později proměnila v jízdu pralesem, kde někdo před sto lety postavil asfaltku, ale od té doby po ní nikdo nejel. Při cestě z kopce jsem fňukal při každým divným zvuku a prasknutí větve a modlil se, abych nepíchl. Naštěstí jsem přežil bez úhony, ale třeba Harsič takové štěstí neměl. A tak jsme si jeli každej svým tempem a domluvenej sraz byl v Grahovo, kde se podle propočtů měla nacházet civilizace. No bylo to na těsno, ale nakonec se tam jeden mini krámek a hospůdka našly, takže jsme doplnili zásoby všeho a po oddychu pokračovali. Ještě kousek a pak už vedla cesta relativně dolů až do již zmiňovaného Nikšič. Jenže protože jsme dorazili dříve než podle plánu, někdo dostal geniální nápad šlápnout ještě 38 km a dojet až na ranč k Anglánovi a tam se vyspat.
Nikoho nepřekvapí, že to bylo bez přestání do kopca, vyjma asi posledních tří kiláků, ale museli sme se prostě hecnout. V horách se navíc výrazně ochladilo a to nás motivovalo dostat se na místo co nejdřív. Těsně před dojezdem sem si fest zanadával, protože už sem toho měl fakt plný kecky, ale o pár chvil později už sem se usmíval u fotbalu, s hrnkem kafe v pracce a vychlazenou Coca Colou. Ondis mezitím vyjednal sprchu a plac na spaní za 5€ a všem bylo hej. Pěkně vypucovaní jsme šli po fotbálku zalehnout, ale venku zima přitvrdila víc, než kdokoliv čekal, takže místo očekávanýho chvalospánku jsem se klepal jak ratlík a doufal, že přežiju. Opravdu, když jsem vydechl, kouřilo se mi od pusy a spacák, kterej mě balamutil, že má extrém snad do -5 stupňů, to už v +7 nedával. Jedinej, kdo spokojeně řezal dříví byl Víťa, až jsme měli strach, aby Anglánovi nespadla nově postavená pergola. Je to holt osud. Na Korsiku sem vezl snad dvoje rifle a mikiny a byly mi na nic. Letos jsem vezl akorát cyklistickou větrovku, ovšem nějaký tepláčky by se rozhodně vstřebaly...
8. DEN
Sluníčko nás trošku rozehřálo, takže jsme po sbalení všech věcí mohli bez újmy na zdraví dojet do Plužine. Od ranče to bylo cca 22 km, což byla lahůdka v porovnání s předchozím dnem. A tak jsme v solidním čase přijeli k jezeru Pivsko a dali si tam eště půlden koupačky. Auto vypadalo, že je pojízdný a tak jsme se odpoledne rozhodli, že to risknem a kam dojedem tam dojedem. A vono to šlo, divný zvuky od kola se sem tam objevovaly, ale auto frčelo dál a po prořízené noci jsme dojeli do ČR bez újmy na zdraví či materiálních škod.
Černá Hora je krásná hornatá země s nádhernou přírodou, azurovými jezery, národními parky s možností raftingu a parádním mořem. Destinaci bych doporučil zejména těm, kteří jezdi třicet járů do Chorvatska a bojí se rozšířit obzory. Je to skoro stejně daleko, lidé jsou neuvěřitelně příjemní a ceny jsou podobné těm našim (u moře samozřejmě o něco dražší). Na kole je to samozřejmě náročnější, ale potkali jsme tu mnohem víc zapálenců, než na Korsice. Celkově jsme najeli přes 350 km a nastoupali víc jak 5 km. Lenošnějším pochopitelně doporučuji auto a nějaké hotely :)
Žádné komentáře:
Okomentovat